Jak jsme zvládli Moraviaman

Tomáš Lovas, KARAT Software a.s.

Sportovní akce jako ušitá na míru pro naše sportovní komando složené z mužů a žen bez bázně a hany. Bájný to závod, který prověří každého. Nejprve naloží porci 3,8 km plavání, pak přidá 180 km na silničním kole, a aby bylo tělo do hrobu řádně zhuntované, musí se uběhnout jako třešinka na dortu celý maratonský běh 42 km. To vše obvykle provází pekelné vedro, skoro jako na Havaji, kde má tento krásný sport své kořeny.

K dispozici je samozřejmě i mírnější podoba tohoto závodu, a to taková, že si tuto porci rozdělí parta lidí, kteří společnými silami pokoří celou trať.Naši štafetu jsme složili z plaveckého esa Filipa Bednaříka, kolo nám nejel nikdo jiný než neustále dobře naladěný skvělý cyklista Dušan Kovář. Maratonskou porci si rozdělili stále dále a dále běhající Petr Vokál a naše maratonská jednička z PIM v Praze, Markéta Majkusová z firmy CIDEM HRANICE a.s.

Ovšem, aby nás nebylo málo, tak jsme tuto partičku rozšířili s Ondrou Kučerou z firmy Fruko Schulz s.r.o. ještě my dva s tím, že si lupneme ironmanské délky v plné parádě.Příprava je v plném proudu, průběžně se informujeme, jak kdo na tom jsme s přípravou a předáváme si cenné rady.
Samozřejmě ne vždy jde vše podle plánu a necelých pět týdnů před závodem mě skolí angína. Až necelé dva týdny před závodem opět zkouším nastartovat motor. Trochu se to daří, je mi však jasné, že polehávání a přehnaná relaxace na lůžku zanechala své stopy.
Přichází čas závodu, ráno ve čtyři hodiny vstávám a opravdu vydatně se nasnídám. Sbalím kolo a další nezbytné vybavení do auta a vyrážím směr Otrokovice. Už ráno je pěkně teplé a je jasné, že dnes to budou opravdu tropy. Potkávám se s Janou a Filipem a začínáme chystat náš vztyčný bod – stan KARAT eXtreme Heads. Protože jednotlivci startují dříve, jdu se již nachystat a přemýšlím, jak to asi dnes půjde.

Zde bohužel mé memoáry o týmovém dění končí a mohu poskytnout jen útržky vlastní.Blíží se start a je oznámeno, že teplota vody přesáhla teplotu 24,5 °C, a tudíž neopreny nejsou povoleny. Nejsem excelentní plavec, takže je jasné, že si ve vodě dnes pobudu trochu déle.

Plavání jsem si nakonec vyloženě odtrpěl a po celou dobu se těšil na kolo. Čekaly na nás totiž čtyři okruhy po krásných 45 km. Teplota začala stoupat a přidával se i lehký vítr, který postupně sílil. Na trati jsem se vždy těšil na průjezd kolem štěrkáče, kde bylo po krajích cesty spousta lidí a kamarádů, kteří povzbuzovali, což strašně pomáhalo. Prvních cca 150 km jsem jel průměrem kolem 31 km v hodině, nebylo to sice úplně dle představ, ale jen o trošku. Posledních 30 km se však ukázal chybějící trénink a rychlost spadla. Nálož 180 km jsem tak odjel těsně pod 6 hodin.Nemohl jsem se už dočkat, až se z kola postavím na nohy a vydám se na svou nejoblíbenější disciplínu – běh. Nejprve bylo důležité se rozběhnout a přenastavit nohy na jiný typ pohybu, což se asi po dvou kilometrech povedlo. Jediné, co se však nedařilo, bylo zchlazení se. Na prvních 5 km se mi běželo hůře a hůře, až jsem přešel i do chůze. Proletí kolem mě Markéta a hecuje mě, ať běžím. Fakt to ale nejde. Je děsné vedro a slunce pálí o sto šest. Před Kvasicemi se blíží stinná alej. Zkouším sesbírat síly a přesvědčit se, že to přece nevzdám. Do cíle je to přece už jen 35 km. Zastavuji se na delší dobu na občerstvovačce a pořádně se dotankuji a zchladím. A zkouším zapracovat na morálce. Naštěstí se daří a na cca 10-11 km už normálně běžím. Zbytek prvního půl maratonu je již na pohodu a ani horko již nedělá potíže. Hlava je mocný nástroj a v tomto závodu ten nejdůležitější.

V druhém okruhu se mi běží dobře a zkouším i trochu přidat a posledních 5 km mi připadá, že úplně letím. Konečně se blíží cíl, ještě trocha zrychlení pro diváky a průběh cílovou bránou v čase 12:46:54. Vítám se s ostatními a konečně si sedám na zadek. Společně s dalšími členy našeho týmu si vyprávíme zážitky ze závodu, protože štafeta dorazila do cíle samozřejmě dříve.

Uvědomuji si, že jsem v daném horku a po nemoci dostal ze sebe maximum a lepšího času zkrátka dosáhnout nešlo. Nezbývá než vše zopakovat za rok znovu a lépe a pokusit se pokořit své osobní maximum na této trati. Doufám, že se opět potkáme na startu minimálně v takové sestavě, a to nejen tohoto závodu.

Budeme se za realizační tým KEH na vás opět těšit a doufat, že se k nám přidají i další.

Petr Vokál, KARAT Software a.s.

V sobotu kolem oběda jsem přijel na místo konání triatlonu ironmanských tratí v Otrokovicích v rekreační oblasti Štěrkoviště a vyhledal náš záchytný bod, stan KARAT eXtreme Heads. Filip, který za náš tým absolvoval celý úsek 3,8 km, má již dávno odplaváno a na trati je tak nyní Dušan, který si na svém kole užívá 180. km trasu a kterému to kvůli obrovskému horku vůbec nezávidím. Seznamujeme se se spoluběžkyní Markétou a jdu si prohlédnout areál. Všude vidím samé profi sportovce s dresy popsanými sponzory. A mezi nimi ten, který předešlou noc vypil láhev a půl vína. Kolem 15. hodiny  se vrací ze své spanilé vyjížďky na kole Dušan, předává si s Markétou čip a startovní číslo, které plní funkci štafetového kolíku. Dušan se chvíli diví, jak pohledná slečna si s ním věci předává a ano – i to se může stát – seznámí se tak s Markétou přímo při předání štafety na trati.

Markéta nastupuje na trať. Já se zatím připravuji a vnitřně si stanovuji cíl 4:35 minut na kilometr. U toho pozoruji kolegu z druhého týmu, který před svým během spořádá langoš, hamburger, klobásu a nevím co ještě. Takhle raději ne. Jdu čekat na předávací místo. Markéta se blíží, následuje rychlé předání a nastupuji na trať. Sleduji čas a první kilometry mám kolem 4:30 min/km. Říkám si, že je to super, jen to udržet do konce. Bohužel se později ukázalo, že jsem začátek přepálil a ve spojení s opravdu velkým horkem dostávám kolem 11. kilometru zimnici a není mi vůbec do zpěvu. Chci se na to vykašlat a umřít. To ale nejde, nemohu přece dopustit, aby byli ostatní členové týmu kvůli mně diskvalifikováni. Chvíli zkusím jít pěšky a nakonec se znovu rozbíhám. Při nástupu do druhého kola mě podporují členové našeho týmu a diváci podél trati, což mi dává sílu. Nedoběhl jsem do cíle ve svůj stanovený čas, ale i tak jsem si to užil. Příští rok znovu a lépe!

Ondřej Kučera, Fruko Schulz s.r.o.

Letošní Moraviaman pro mne začal, vlastně jako již tradičně, začátkem roku pravidelnými výběhy a ranním plaváním. Běžecký trénink sice směřuji k pražskému maratonu, ale do Ironmana se vše počítá. Už loni jsem si říkal, že hned po maratonu začnu jezdit na kole, abych také něco natrénoval. Ale jak to tak bývá, v důsledku uspokojení z výsledku uběhnutého maratonu se dostavil pocit, že musím odpočívat a že mám spoustu času. Až 14 dní před startem jsem začal jezdit na silničce kopečky, ale vždy jen 40-50 km. Hlavně jsem si chtěl zvyknout na posed, protože jinak jezdím raději na MTB, a to je něco jiného než silnička. Taky jsem si namontoval tachometr a hned jsem začal „závodit“. Je pravda, že bez tachometru se mi jezdilo lépe, nevěděl jsem totiž, jak rychle jedu a neměl jsem potřebu zrychlovat. Záhy však přišlo zjištění, že jsem začal kolo trénovat pozdě. Termín startu se nezadržitelně blížil a nemohl jsem se této disciplíně věnovat naplno, protože jsem si koupil chalupu a bylo nutné přiložit ruku k dílu. Nakonec jsem naběhal jen kolem 400 km a na kole pouhých 350 km, ale výsledný pocit byl docela dobrý. Těšil jsem se, že uvidím kamarády z party KARAT eXtreme Heads. Nervózní jsem tentokrát ani nebyl. Věděl jsem, že pokud se něco vážnějšího nestane, tak závod dokončím. Horší bylo, že už jsem měl nějaký čas z loňského roku a samozřejmě jsem chtěl být letos rychlejší.

V pátek před závodem jsem se ubytoval v hotelu Morava v apartmánu s vířivkou, abych si víkend pořádně užil. Vyjel jsem ještě s kamarády dopoledne z Jindřichova Hradce, odbyl jsem si zácpu na D1 a okolo třetí hodiny jsem se ubytoval. Bylo krásné počasí, tedy spíše pořádné horko, ideální na to lehnout si na Štěrkovišti k rybníku. Už jsem začal mít obavy z toho vedra. Trochu mě znervóznělo, když jsem zjistil, že kamarádi z Hradce tuto sobotu pořádali ½maraton a kvůli horku posunuli start až na 17. hodinu. Nicméně večer jsem zašel na rozpravu před závodem a potkal se s Tomášem. Dozvěděli jsme se o změně běžecké trati. Měl jsem radost, protože ta loňská mi moc nevyhovovala. Tom mě bohužel ujistil, že tahle bude ještě horší, protože vede skoro celá na slunci. Radost mi tím věru neudělal. Večer jsem si proto raději zašel na pivko, abych dobře usnul.

Ráno jsem si přivstal a nachystal si svou oblíbenou vločkovou kaši. Nalepil jsem si na štangli kola „vláček“ z amolet, abych nepodcenil při cyklistické části jídlo. Nachystal jsem si neopren, dofoukl kolo a hurá do depa. Tam jsem potkal Tomáše a ostatní členy našeho týmu. Právě se rozhodovalo, zda bude plavání probíhat v neoprenu, nebo bez něj. K nevelkému nadšení všech zúčastněných byly neopreny zakázány. Závodníci docela nadávali a trochu je štvaly moje poznámky, že konečně to bude opravdový Ironman.

Nachystali jsme se na start, zamávali zbytku týmu, popřáli si pěkný závod a konečně to vypuklo. Na plavání jsem si stoupl dost dopředu, abych nemusel kličkovat mezi pomalejšími, a k první bojce jsem docela makal. V tréninku mám obvykle raději pomalejší rozplavání, takže jsem se docela zadýchal. Pak už se startovní pole trochu roztáhlo a já si našel závodníky s podobným tempem. Na konci prvního okruhu jsem skupinku vedl, ale stálo mě to síly, tak jsem se rozhodl ve druhém doplavat skupinku přede mnou. To se mi docela rychle povedlo a zařadil jsem se dozadu. Při plavání kraulem se dají dobře šetřit síly, když plavete těsně za někým. Tak jsem toho bohatě využíval . Přede mnou plavala nějaká holčina a přišlo mi až nefér se za ní vyvážet, ale taková je hra. Horší bylo, že jsem ji asi každé desáté tempo nechtíc pohladil po chodidle. Sám to nemám rád, když mi to na tréninku někdo dělá. Ale voda nebyla moc čistá, bylo špatně vidět, tak se to jinak nedalo. Myslel jsem, že od ní dostanu při výběhu po druhém kole facku. Asi bych si ji zasloužil . Možná jsem se na ni i těšil. Ale nedostal. Při přeběhu jsem zjistil podle času, že jsem zpomalil, tak jsem skupinku postupně přeplaval a asi půlku okruhu jsem plaval sám. Takhle jsem se dostal až do konce plavecké části. Čas byl asi o 10 minut horší než vloni s neoprenem. No, čekal jsem lepší výsledek, ale v plavání se toho moc nenachvátá. Nicméně jsem byl krásně rozcvičen před kolem. Bylo teplo a na tuto disciplínu jsem se vysloveně těšil. Kolo mě vždy baví, připadám si jako na časovce na Tour de France.

Začal jsem docela ostře, první kolo jsem držel průměr 33 km/h a snědl jsem půlku slané amolety. Dobře jsem pil, střídal jsem vodu a ionťák. V průjezdu depem se mi na chvíli podařilo zahlédnout ostatní členy týmu KEH (KARAT eXtreme Heads). Další kola jsem mírně zpomaloval, ale pokaždé jsem se snažil do sebe dostat další a další kousky amolet. Bohužel mi v těchto závodech vadí, že je člověk pořád sám. Stále počítám rychlostní průměr a odhaduji, jaký budu mít celkový čas. Na 100. kilometru jsem měl čas rovné tři hodiny, to jsem nečekal. Pak mi ale začaly trochu docházet síly. Neřešil jsem to, pouze do kopců jsem jel na lehčí převody a trochu pomaleji, abych se šetřil na běh. Rovinky a z kopce jsem se snažil jet rychle. Bylo mi dobře, i když posledních 45 km jsem se už vysloveně těšil na běh, abych se zbavil nepohodlné sedačky. A tak jsem se volnějším tempem dostal do cíle cyklo části za 5:45 min. Hm, lepší jak loni.

Ve druhém depu se mi moc nechtělo chvátat. Jakmile jsem sesedl z kola, pocítil jsem únavu. V klidu jsem se tak převlékl a s rozvahou se pustil do poslední části. Trochu jsem doufal, že bych mohl v celkovém čase pokořit 12 hodin. Překvapivě jsem se docela pěkně rozběhl, nohy moc nebolely a až do první občerstvovačky to docela šlo. Pak mě ale úplně dostalo to horko. Ještě asi dva kilometry jsem běžel, ale špatně se mi dýchalo a musel jsem přejít do chůze. V hlavě se mi začaly honit myšlenky o kolapsu. Asi jsem si tím chtěl omluvit, že neběžím. Nepochyboval jsem, že se do cíle dostanu, ale bylo mi jasné, že moc dobrý čas to nebude. Asi jsem pak i trochu rezignoval a stanovil si tak cílový čas pod 13 hodin. Pravidelně jsem potkával ostatní členy z týmu KEH při průběhu depem, alespoň tam jsem se snažil běžet. V posledním úseku mne předběhl Tomáš. A když sluníčko trochu ustoupilo, opět jsem zvýšil tempo, abych to dal pod 13 hodin. Posledních 5 km jsem měl čas okolo 5:40 na kilometr, takže se nakonec stanoveného cíle přeci jen podařilo dosáhnout.

V cíli jsme se všichni sešli, následovalo tradiční šampaňské a focení. Pak jsme si dali u našeho stanu pivko a probírali zážitky ze závodu. Děkuji, že jsem mohl startovat v tomto závodu s tak dobrou partou. Když na to kouknu zpětně, mám jasno. Příště to musí být lepší.

Markéta Majkusová, CIDEM HRANICE a.s.

Otrokovický závod mě zaujal svou vysokou náročností, protože sportovci si zde kolikrát sáhnou až na samé dno svých sil. Já jsem zvolila závod v týmu, a to disciplínu běh. Co se týká plavání, od toho jsem raději upustila, protože zrovna nebyl po ruce plavací kruh . Závod na kole bych určitě také zvládla, ale ne v tak dobrém čase jako kolega Dušan, který mě navíc na předávce rozesmál a dodal mi sílu do začátku mého běžeckého triumfu.

Hned po vyběhnutí jsem si musela odbýt minutovou penalizaci za špatnou předávku s Dušanem, ale to se stává i těm nejlepším! Uběhnout 21 km v tak obrovském vedru byla pro mě výzva.

S každým přibývajícím kilometrem mi ubývaly síly, ale ani ostatní běžci na tom nebyli lépe. Tentokrát jsem nevynechala žádné občerstvovací depo, kde jsem se mohla polít studenou vodou a hlavně napít. Poslední 4 km jsem už myslela jen na předávku a na spoluběžce Petra, který měl ještě 21 km před sebou.

Ti, kteří zvládli celý závod, mají můj obrovský obdiv. Za celý tým KARAT eXtreme Heads jsem ráda, že jsme vše zvládli velice dobře. Byl to hezky strávený den. I přesto, že jsme byli vyčerpaní a unavení, jsme si s kolegy do sytosti užili zábavu a smích.