Divadelní hra: KARAT eXtreme Heads ROCKS!

Dějství I. – fotbalové šílenství (BaLCup 2014)

Nutno ovšem podotknout, že v tom dávno nejedeme sami. Již v době konání KARAT konference 2014 jsme se intenzivně připravovali na mezinárodní turnaj v (malé!?) kopané, na který jsme byli pozváni kolegy z BENEŠ a LÁT a.s. Tradiční BalCup vyzývá k vzájemnému zápolení nejen firemní týmy, ale i fotbalová mužstva svých obchodních partnerů. A tak jsme tam samozřejmě nemohli chybět. Příprava probíhala sice individuálně, ale o to pečlivěji. Tedy, abyste si nemysleli, samozřejmě čistě v teoretické rovině. Přece si nemyslíte, že přes všechny projekty analýz a implementací, přes všechno běhání, ježdění na kole a chození po horách máme ještě čas hrát fotbal… Ale toho bohdá nebude! Tak jsme v rámci teorie zhlédli všechny podstatné záběry z letošního Mistrovství světa v Brazílii. Naučili se pár klíčových fíglů á la Ronaldo na Xboxu (pozn. red.: herní konzole od Microsoftu) a jali se sestavit dream team. Samozřejmě očekávání nebyla nijak přehnaná, ale vyfasovali jsme bavlněné dresy a v sobotu 27. 10. brzy ráno hurá směr Poříčany za Prahou. Nelze nevzdat hold těm z nás, kteří v oněch 5:30 sice nastupovali připraveni k fotbalové řeži, ovšem přímo z restauračního zařízení. Chápali jsme to, protože to známe z televize: vždyť i v Houslicích se většina děje odehrává v klubovně u půllitrů, takže to tak asi má být. Nutno podotknout, že nám inkriminovaný hráč následně zpříjemňoval celou cestu (s)prostonárodními písněmi a říkankami. Dohnat jsme ho sice nemohli, ale zásoby tekuté švestky na celý turnaj se skutečně výrazně ztenčily již cestou tam.

Co bychom tak řekli k samotnému turnaji? Hrálo se systémem každý s každým na 2 x 12 minut. Líté boje se odehrávaly na čtvrtině hřiště na malé brány. I my, statní běžci a hokejisté, jsme ocenili, jak prozíravá je délka 12 minut na „poločas“. Také jsme pochopili teorii relativity, kdy 12 minut v prvním zápase bylo sakra krátkých oproti stejnému časovému úseku v posledním zápase. Zápasy jsme odehráli naštěstí (pozn. red.: pro nás i pro ostatní) jen 4. Z toho dvě prohry rozdílem světadílu, jedna plichta a jedna výhra (velmi ceněná). Prohry netřeba rozebírat, protože to určitě nikoho nezajímá, resp. historie se nesmí ptát…

Co se týká plichty, tak to vám bylo skutečně zvláštní utkání. Hráli jsme s nejsilnějším týmem. Týmem, který snad i v Maďarsku musí hrát nějakou ligu. S týmem, který si nás před dvěma lety dal jak horké maliny se šlehačkou. Nastupovali jsme zkrátka jako „autsajdři“. Vůbec se nám nechtělo na hřiště a jen jsme si říkali, že je to poslední zápas, tak to snad nějak přežijeme. V tu dobu byla naše sestava doplněna o externího brankáře (pozn. red.: outsourcing v akci), ale to bylo tím, že nás prostě dojelo málo a nebylo možné celý turnaj nestřídat. Průběh pak ukázal, že to bylo excelentní rozhodnutí. A co se dělo po hvizdu? Vlastně ani nevíme, asi všechno, ale dost možná taky vůbec nic. Soupeři nás ze začátku jen tak oťukávali. Zkoušeli, jestli vůbec umíme kopnout do balonu. Prověřovali nakopávanými centry, jestli umíme číst hru. Zjišťovali, jak se na nás podepsaly předešlé zápasy. A co my na to? Když budu objektivní, tak skrze změť nohou a těl jsme jim s pokračujícími útoky více a více ztěžovali průchod přes střed. Když to zkusili bokem, zase jsme tam byli. Nechápu, jak jsme to dělali, ale i když hráli o třídu líp, tak ne a ne propašovat mičudu za brankovou čáru. A naopak jsme udeřili my. Z jednoho z mála útočných brejků se nám podařilo nějakou záhadou prostřelit dva obránce i gólmana a ochozy se rozbouřily ve frenetický řev. Halelujá. Sice jsme i přes železobetonovou obranu ještě do konce zápasu inkasovali, ale už jen to, že jsme jim dali gól, nás vnitřně uspokojilo. Ano, bylo těžké uhájit remízu, ale podařilo se. Dokonce jsme si všimli, že náš výkon (pozn. red.: kromě úsměvů u některých soupeřů) vzbudil takový zájem u diváků, že nás povzbuzovali i fanoušci a fanouškyně jiných týmů!!! S odstupem času to vnímáme spíše jako shovívavost, ale tam jsme byli za hvězdy. Tedy děkujeme, fotbaloví přátelé, že jste nás pozvali. Děkujeme, že jste s námi hráli. Děkujeme, že jsme se mohli zúčastnit.

Účastníci: Martin Válek, Miroslav Tichoň, Petr Štohanzl, Jan Konečný, Filip Steiger, Libor Šrotíř
Zvláštní poděkování za poskytnutí gólmana: Lumír Al-Dabagh

Dějství II. – závod, co se nevzdává (BobrCup 2014)

O BobrCupu píšeme v KARAT Newsech pravidelně. Veselé historky, které vás mají motivovat ke sportování a bavení se pohybem. Letošní Bobr byl smutný v tom, že jsme nebyli nikdo v ideální kondici. Všichni (u nás na Moravě to není sprosté slovo) „nachcípaní“ nebo těsně po přeléčení z brutálně zabijáckých rýmiček a boleníček v krku. Dokonce vůbec poprvé člen KARAT eXtreme Heads zrušil svůj start, neb mu to prostě antibiotika nedovolila.

Už potřetí za sebou se pořadatelům podařilo zajistit slunečné a teplé počasí na začátek října. Takže opět byla Litovel plná běžců, cyklistů a kajakářů ze všech koutů české a slovenské krajiny. Opět se na startovní oranici setkalo asi 253 týmů a za zvuků hudby z filmu Poslední mohykán vyrazilo vstříc 14 kilometrům běhu, 25 kilometrům horské cyklistiky a 6 kilometrům kajaků. Různé pokašlávání zaznívalo ze všech směrů, takže síly byly vyrovnané v celém startovním poli. Opět jsme se brodili a skákali přes vodu, opět jsme se plahočili v nekončícím hadu na úzké stezce kolem ramena životodárné řeky Moravy. Opět jsme se brodili hlavním tokem, kde vás jeho proud má tendenci chytnout za kotníky a stáhnout do ledárny. Robert, se kterým máme už roky vypilovanou taktiku, kdy běžíme spolu a pak mě trhne v půlce závodu do jednoho prudkého kopce a já jej pak skrz prach, pot a slzy spatřím až v cíli, se tentokrát vlivem začínajícího zápalu plic drží za mnou v těsném závěsu až do 10. kilometru. Dobíháme sice zvlášť, ale kousek od sebe, aby bylo stále v silách cyklistů změnit naše vzájemné pořadí (pozn. red.: nejde sice o žádnou rivalitu mezi našimi týmy, ale ostatních 251 týmů je fakt už jen do počtu jako kompars). Jenže…

…cyklistická část byla letos poznamenaná jedním nešvarem, resp. doufáme, že nehodou. Už z ostatních závodů se dozvídáme, že rádoby ekologové ničí značení trasy a účastníci pak bloudí. Nikdo neví, jestli na letošním Bobru někdo zavadil a přetrhl značení, nebo opravdu nějaký snaživec nasměřoval některé cyklisty jinam, fakt je jeden: náš cyklista Pavel projel správně, ale pár minut za ním byl již peloton směrován jinam. Než se závodníci vrátili na správnou trasu, uplynuly asi 4 kilometry a cenné minuty běžely. Proboha, čeho se to na závodech ještě dočkáme. Strachovali jsme se v prostoru cíle, jestli se neopakovala smůla z předešlých roků, kdy se lidem v našich týmech (pozn. red.: povšimni si, čtenáři, že byť se jedná o dva týmy v rámci závodu, vnímáme se jako parťáci) zničily přesmykače, a cyklista tak mohl jet jen na nejtěžší převod, nebo vlivem pádu nechal vzniknout na svém předním kole výstavní osmu. S půlhodinovým zpožděním sice cyklista dojel, ale to bylo již o našem minisouboji téměř rozhodnuto. I když je pravda, že kajakáři si jako jediní z celého startovního pole (pozn. red.: a to tam nejsou žádná ořezávátka, jsou tam i účastníci rakouského extra extrémního závodu Dolomitenmann) střihli výstavní salta do vody. Obrazový ani zvukový materiál se bohužel nedochoval, neb vše bylo provedeno ve skutečně pekelné rychlosti, ale mohu jako očitý svědek potvrdit, že fanouškovská kolonie kolem brodu to u obou našich borců ocenila hlasitým pochvalným hukotem. Nic to ovšem nezměnilo na tom, že poprvé v historii tým „KARAT eXtreme Heads B“ porazil pomyslné áčko. Bohužel nepsané pravidlo, že přídomek „A“ můžeme příště použít, když regulérně porazíme druhý tým, bude muset rozřešit nějaká jury (pozn. red.: čti žiry), neb kluci z „áčka“ byli prostě víc nachcípaní.

Účastníci: Robert Blaha, Lubomír Bednář, Roman Vajčner, Libor Šrotíř
Zvláštní poděkování cyklistům: Pavel Přichystal (PZK BRNO a.s.), Petr Novotný
Bližší informace o závodu: http://www.bobr-cup.cz/

Dějství III. (ČT AuthorCup 2014)

Cyklistika je krásný sport. Jedete si skoro sami po pěšině nebo silnici, vítr kolem vás jen šustí, kilometry nabíhají na tachometru, záda bolí, elastické šortky se lepí, sem tam se pozdravíte s ostatními. Prostě sportovní idylka pro všechny váhové i věkové kategorie bez rozdílu pohlaví. Jenže teď stojíme na startu největší masovky na horských kolech v Jizerkách. No, stojíme, já se mačkám kdesi v 6. vlně startovního pole a Petr ve třetí. Přece jen jeho n-tý start se projevil a jako AuthorCup senior závodník má již určitá privilegia. Kolem mě se modlí cyklisti, aby sebou po cestě někde „neřízli“, nebo aby je někdo „nesundal“. Pořád si opakuju, proč jsem se přihlásil, když jsem běžec a když jsou tady všichni na kolech. Povzbudil mě pohled na tým koloběžkařů a lituji, že jsem si nevzal svůj zapůjčený stroj od Kostka – kolobka (pozn. red.: za rok 2014 naježděných cca 600 km = doporučuji pro všechno, co nemají klouby vhodné na běhání). Je příjemné vědět, že Petr se již pohybuje na trati, přímý přenos ze startu na ČT4 již ukončili a já stále trčím nervózní na startu společně se zbytkem z 3500hlavého startovního pole. Start. Je zvláštní, jaký je rozdíl mezi startem běžeckého závodu a cyklistického. Běžci téměř vyjdou rozvážným krokem s očekáváním mnohakilometrové richty. Cyklisti se sadomasochisticky vrhají sprintem po hlavě do nálože 64 kilometrů. Možná za to může i lehký sklon startovní rovinky směrem dolů, ale přece i tak… Prásk – první pád. Naštěstí ne já, ale drobná blondýnka, kterou někdo asi 200 metrů po startu natlačil na obrubník a ona se pak v nadávkách drží za klíční kost a spílá neznámému ničemníkovi, který pro ni závod ukončil. Šmarjá, to teda budou stresové 3 hodiny v sedle…

Celý závod je dobrý v tom, že není nijak těžký ani terénem ani převýšením. Potíže tak způsobuje především již zmíněná masovost. Propustnost tratě je omezená, takže není možné, že byste jeli chvíli sami. Pořád se nacházíte ve štrůdlu lidí. Jediná možnost se naskytne při šlapání do kopce, nebo můžete kaskadérsky kličkovat v padesátce mezi ostatními z kopce. Ono předjíždění do kopce se ovšem stalo osudným i Petrovi, který byl ve skrumáži v ostré pravotočivé zatáčce ve stoupání kolem 15° tvrdě zasažen do stehna. Jaké krásné jelito! Naštěstí bez následků, ale jet s tím se už opravdu nedalo. Fantastické na tom je, že jsem si ničeho nevšiml, i když jsem jel bezprostředně kolem něj. Každopádně můj stroj byl parádně připraven a já se snažil, i díky neznalosti cyklistických závodů, jet od začátku svižně, abych splnil svůj cíl dojet v čase do tří hodin a s umístěním maximálně do výše svého startovního čísla (pozn. red.: tedy do 2564. místa). Také jsem si vzal k srdci Petrovu radu, že na tak krátkém závodu se není potřeba občerstvovat u stanic, „…však si bereš vodu s sebou v bidonu, ne?“ Takže jsem pak s pobavením sledoval, probíjeje se odstavenými koly, jak se lidé u stánků s občerstvením tlačí pro kousek banánu, čokolády nebo soli každých 20 kilometrů.

Musím uznat, že pro nás běžce je důležitá hlava. Nejen tedy na prorážení nízko položených větví v lese (pozn. red.: autorova osobní zkušenost s hluboko na/zaraženým kšiltem v očích na BobrCup asi 3 roky zpátky), ale také v tom, že pevná vůle v hlavě překonává bolest v nohách. Moje skupinka si tak dávala ostatní soupeře ve výjezdech do kopců, abychom se postupně prokousávali startovním polem výš a výš. Rovinky se jely tak nějak samy. Takže všechno probíhalo v pohodě. Po cestě sice co chvíli někdo ležel s rozbitou nohou, nebo odpočívající z vyčerpání, ale což už… “Su přece skála z Moravy a nemožu pomáhat všem, tož to bych nikam nedojel, ne?“ Ale tak nějak to ubíhalo až do 50. kilometru, kdy mi začala docházet energie. Prostě vám chybí cukr a vy jste najednou v tahu. Tedy vlastně naopak – nemáte najednou žádný tah. Rychlé cukry (pozn. red.: je to gel, ve kterém je koncentrované sladidlo tak, že je proti tomu mléčná Milka čokoláda hořká jak Bernard Bohemian) mě sice nakoply, ale také způsobily značnou žaludeční nevolnost, takže vlastně ani z posledních 13 kilometrů moc nevím. Stále jsem asi předjížděl nějaké dresy. Dámské i pánské. Jeden tandem, kde vím, že mi bylo strašně líto toho, co sedí vzadu. Protože, no, jak to popsat… prostě si jen představte, kde při sportovním posedu, tedy ve větším předklonu, musel mít chudák hlavu celých 63 kilometrů. No, takže mám před sebou poslední normální sjezd, táhlejší výjezd a technický sjezd přes kořeny, kameny. Už jen na výpary dojíždím na cílovou loučku, kde se asi 2x obtočíte kolem bariér s fanoušky a pak už alou do cíle, kde čeká a povzbuzuje Petr, kluci z České televize provokativně zpovídají vítěze závodu, který dojel už před hodinou a je dávno i osprchovaný. Hurá, mám to za sebou! Ze závodu si odnáším krásné výhledy z hřebenů Jizerek, smíšené dojmy ze svého prvního cyklistického závodu a hlavně také pohledy na pěknou řádku zraněných cyklistů. Až později se dozvídám, že závodu se zúčastnili i závodníci z TRIO HAVEL s.r.o., se kterými již máme také společnou účast na akci KARAT eXtreme Heads (pozn. red.: Pražský maraton 2014).

Účastníci: Petr Valouch, Libor Šrotíř
Zvláštní výtka: tomu, kdo sundal Petra, ať si příští sezonu 2x zlomí špici a 1x píchne duši
Zvláštní poděkování: všem těm, kteří mě nesejmuli
Bližší informace o závodu: http://ctauthorcup.cz/

Epilog

Jak říkají Cimrmani: „…tak končí naše komedie, zlo prohrává a dobro žije…“. Doufáme, že z uplynulých řádků je cítit nadšení pro sport a pohyb s přáteli a obchodními partnery, kteří se pak také stávají přáteli. Věříme, že až si budete v prosinci dávat předsevzetí, tak se tam objeví i některý ze sportů, které pak můžete prožít s námi. Věřte, že nás to ohromně dobíjí. Nebojte se nám přihlásit do termínovky závodů. Sportujte s námi. KARAT eXtreme Heads vás dokáže motivovat.