Rohálovská desítka 2012 aneb Orthomyxoviridae Story

Dobrý den. Jmenuji se Chřipka a ráda bych vám vyprávěla svůj příběh. Narodila jsem se někde kolem 20. 2. 2012 mezi Přerovem a Kroměříží v nosohltanu jednoho pseudoběžce, mého Nositele. Svůj příchod na svět jsem dala hlasitě najevo typickým kýcháním a kašláním. Jak já zbožňuji, když mi lidé hlasitě nadávají za současného smrkání do čistonosopleny („zaručeně české“ označení pro kapesník, které vymyslel filolog a nadšený purista Václav Rosa v průběhu 17. století – pozn. red.).

Můj Nositel se o mě hezky staral již od samého počátku. Hned následující den poté, co jsem se poprvé projevila, mě zavezl do posilovny na běhací pás s tím, že mě vypotí. Blázínek. Vrátila jsem mu to hned po tréninku. Ještě teď se musím pousmát, jak jsme spolu jeli v těsném zimničním objetí k němu domů. I teď s odstupem času mám pocit, jako by si mě spíš pěstoval, než aby se mě chtěl zbavit. Hned další den mě romanticky vzal s sebou na služební cestu po Čechách. Sílila jsem ze dne na den tak, že už ani dávky paralenu a vitaminu C v modifikaci 500 mg na mě nepůsobily.

O to více mě tížilo, že se nedůvěra mého Nositele v mou sílu skolit jej do peřin stupňovala s blížícím se termínem úvodního závodu jara 2012 – Rohálovské desítky. Vím, jak se na ten závod těšil, ale i přesto ho to neopravňovalo k tomu, aby googlil a zjišťoval, s jakým maximálním typem nachlazení se dá běhat. Nu což. Dočetl se sice, že se s nemocemi dýchacích cest od krku dolů nemá běhat, ale když on je tak tvrdohlavý… Aspoň jsme měli možnost užívat si dva dny před závodem jenom my dva. Žádný trénink. Jen regenerace. Snažila jsem se využít situace a přeskočit i na jeho rodinu, ale ti byli výjimečně odolnější. I tak jsem změnila jeho rozhodnutí s tím, že na Rohálovskou desítku nejde.

O to větší bylo moje zklamání, kdy v den závodu můj Nositel ráno vstal a zavelel se skelným pohledem z okna: „Dneska by to šlo“… Již v okamžiku, kdy si začal balit funkční prádlo, jsem tušila, že je zle. „Takže my na ten závod jedeme?,“ zeptala jsem se hlasitým kýchnutím. Odpověděla mi však Nositelova manželka.: „Ty jsi blázen! Jak budeš mít zápal plic, tak uvidíš.“
Po příjezdu do Prusinovic jsem byla překvapena. Nejen, že se tam nacházelo asi 500 dalších potenciálních nositelů, ale také jsem tam potkala i svou rodinu.

Mladší sestřičku Rýmičku a brášku Kašlíka. A to hned v mnoha různých provedeních. Došlo mi, že skupina lidí obrážejících běžecké závody po celé republice nemohou být z této planety. Obzvlášť, když jsem na vlastní oči spatřila i pána s datem narození 1928. Ti musí mít imunitu – u většiny z nich bych si nikdy ani neškrtla. I můj Nositel musel při rozcvičování čelit poznámkám přátel: „Ty vole, my tě už pohřbili, že dneska vynecháš“. Zastala jsem se ho decentním posmrknutím.

Po startu závodu, který byl mimochodem prvním v sezoně 2012 pro mého Nositele, jsme se snažili udržet mírné tempo s valící se lidskou masou. To jsem začala tušit, že je zle. Proč jen, když opravdu o něco jde, je to lidské tělo tak úžasně obranyschopné a dokáže se vybičovat k takovým výkonům? To mají asi z pleistocénu, ale jak jim to mohlo vydržet skoro milion let, to nechápu. No však jsou z opice …. Ale raději zpátky k závodu.

Asi první 2 kilometry se běželo v chumlu. Dlužno dodat, že se můj Nositel snažil držet zkrátka, protože si nebyl jistý, co všechno mám na něj ještě připraveno. Otočka kolem místního kulturáku, první sběh a jedni běžci žoviálně se bavící s diváky. Po dalším sběhu od kostela začalo první sice krátké, ale prudší stoupání. Můj Nositel na tomto místě vždy začíná přidávat do kroku, protože mu hrozí, že by mohl zůstat po zbytek závodu „uvězněn“ v tempu pomalu běžících skupin. Následující šikana s bouřícími obyvateli Prusinovic začala hnát Nositele jeho obvyklým tempem zpět ke kulturáku, kde se nachází prostor startu a cíle a celý peloton zamířil směrem z obce na Tučapy.

Kilometrové stoupání s převýšením 40 nadmořských metrů dává poprvé zabrat. Úpím strachem o sebe. Konečně rozumím, proč Nositel trénoval v zimě na pásu se sklonem 5 stupňů výběhy do kopce. V nezměněném tempu zahájil ofenzivu na asi 350. místo průběžného pořadí startovního pole. Při klesání jsme oba byli fascinováni pohledem na auto ČT4, jak v přímém přenosu natáčí pozdějšího vítěze nejen tohoto závodu, ale i nejlepšího českého běžce v Hervis ½ Marathon Praha2012, Jana Kreisingera z AK Kroměříž. A my jsme byli teprve v polovině závodu… No nic. Čekala nás ještě další dvě těžká stoupání s celkem více než 100 výškovými metry.

Následné etapa už je skutečně na krev. Nacházíme se zhruba v polovině závodu a nohy mého hostitele se začínají lehce zakyselovat. Co byste také po zimě chtěli, že? Každopádně předháníme první „turisty“, kteří se nechtějí vysílit během, a já opět velebím svého pána za pseudokopcový trénink na pásu. To, co mu však stále nejde, jsou sběhy z kopců. Tolik zbytečné síly věnované brzdění. Říkám mu, aby nechal ty nohy volné, ony to samy ukmitají. A nedá si říct a nedá. Hobík jeden. Ve zlomu sběhu a posledního táhlého stoupáku se náhle objevuje občerstvovačka. Čajíček a ionťáček. To všechno do sebe cpou výhradně hobíci (rekreační běžci, pozn. red.).

Naštěstí můj Nositel se zdá být přílivem tekutin zocelen a ladným pseudoběhem cupitá vstříc poslednímu dvoukilometrovému stoupání. Stoupák strmilovák mu vlévá kyselinu mléčnou do stehenních svalů čtyřhlavých měrou vrchovatou. V jeho průběhu předhání i soukmenovkyni z Kroměříže a pln vítězných pocitů se řítí následně z kopce vstříc svému konečnému 252. místu. Před doběhem se poslední zatáčka vinula podél kostela. Jak příznačné mi připadly kříže při pohledu na některé ze závodníků… Podstatné je, že můj Nositel úspěšně dokončil svůj závod na sekundu ve stejném čase jako předešlý rok. Pro něj zázrak, pro mě tragédie. Opět ukořistil startovní číslo jako trofej nevzdaného závodu.

Mé týdenní snažení o složení 90kilového habána do peřin vyznělo naprázdno. A to jsem zkoušela teplotu, bolení v krku, rýmičku… a kde nic, tu nic. Škoda, že s ním neběžel nikdo další z KARAT Software. Mohla jsem obratem přeskočit a infikovat další. Takto jsem pouhá vzpomínka na pěkný závod s malou komplikací v podobě lehké chřipky. Ale počkej, můj Nositeli. Zajistím, aby ses příští rok nestihl proti mně naočkovat. Jednou určitě zvítězím… to ti slibuji já, virus Chřipky z čeledě Orthomyxoviridae.