Volkswagen Maraton Praha 2019 aneb Historie se neptá

Když Robert Blaha a Dušan Kovář před deseti lety zakládali takový malý spolek KARAT eXtreme Heads a absolvovali první pochody a závody, absolutně nemohli vědět, kam až to dojde. Dnes po desítkách závodů a extrémních zážitků, s několika tucty lidí, kteří za uplynulou dekádu s námi ty blázniviny absolvovali, můžeme svědomitě říct, že jejich nápad nebyl zase tak špatný. A Pražský mezinárodní maraton je na termínovce závodů už od začátku. Vždy očekávaný, někdy i obávaný závod nás letos opět přivítal, a to rovnou při oslavě svých 25. narozenin.

Úplně poprvé jsme byli 4 lehce nervózní poloběžci (Robert Blaha, Roman Vajčner, David Franc, Libor Šrotíř) téměř bez běžeckých zkušeností. A teď, po deseti letech, stála před depem parta ostřílených běžců, maratonců a ultramaratonců. Holky nebo kluci, staří nebo mladí, svalnatí nebo tencí, všichni v očekávání, jak to zase dopadne. Při běhání platí, že pokud se cítíte před závodem na nic, tak to dobře dopadne. Nevím jak ostatní, ale já se cítil na to hodit flintu do žita. Běžecky letos nic moc. Je fantastické, pokud večer před závodem nachodíte kilometry po Zahradním městě ve snaze si dopřát poslední večeři páně. Do toho počasí, ledový deštík a přechod studené fronty se 6°C. Zkrátka žádné růžové vyhlídky na dokonalé běhání.  Jenže z nevyvedených posledních hodin najednou zase stojíte v polotransu před depem na Václaváku. Potkáváte se s kamarády – spoluzávodníky, které vidíte jednou ročně právě v Praze na maratonu, a najednou je všechno pryč. Jste tam jako běžec. Jste šelma vypuštěná z klece připravená všem natrhnout… prostě jim utéct.

Znám lidi, co nesnáší a současně milují tu nervozitu před startem. Já zase miluji, když začne hrát Smetanova Vltava, protože vím, že už je to tady. Startujete s dalšími desetitisíci lidmi a oslavíte květen potem a krví. Pražský maraton je prostě běžecký svátek.

Na startu jsme tentokrát měli čtyři posádky. Dvě štafety, kdy každý běží půlmaraton (Zuzka Bernardová a Vojta Novák, Jiřina Švihová a Honza Procházka, Petr Vokál a Monika Trierová) a jeden tým (Mirek Havel, Martin Vašica, Ondra Kučera a Libor Šrotíř), kdy každý účastník zdolává celý maraton. To by v tom byl čert, abychom něco neurvali.

Počasí na startu bylo opravdu mrazivé, ale slunce dávalo aspoň trošku tepla. Naštěstí maratonec teplotu vnímá jen do startu, dalších minimálně 5 hodin vám prostě zima není. Mám kamaráda, který říká: „…neumíš jinej sport, tak běháš…“. Skoro. Ani na maratonu neběhám, jen se vypnu a kladu jednu nohu před druhou. Nemyslím na nic, vykládám se spoluběžci, okukuji závodnice, obdivuji památky, sleduji vozovku metr před sebou. Prostě spořič v hlavě.

Vždycky jsem překvapený, když už je otočka. Karlín, Podolí, Smíchov,… Prostě tu trasu už máte za 10 let v hlavě a jen se necháte vést. Soustředíte se, abyste byli schopni udělat ještě aspoň 2 kroky. A když už nemůžete, když už vám v hlavě hučí zhuštěná krev, když plíce pálí nedostatkem kyslíku, když lýtka a stehna tuhnou v křeči pod vyplavenými metabolity, když vás fanoušci povzbuzují před cílovou rovinkou v Pařížské, tak teprve pak si začnete uvědomovat, že běhat umíte. A když vbíháte po koberci do cíle a potřesete si opět rukou s Carlem Capalbem, tak pak víte nejen to, že jste běžec, ale že máte další úspěšný maraton za sebou.

Je zvláštní, jak vám najednou ty 4 hodiny utečou. A nejlepší je, že nejste sami. V cíli máte další kamarády, kteří vám gratulují a fotí se s vámi. Plácáte si s běžci, které neznáte, a gratulujete si navzájem, protože jste běžci všichni. A to ještě nevíte, jak skončili ostatní, nebo jak skončil tým, kterého jste účastníkem.

Štafety – Zuzka s Vojtou byli na skvělém 80. místě, Petra a Monika byli 95., Jiřina s Honzou na 162. místě. A zdůrazňuji, že z 292 štafet z celého světa!!! Krásný výsledek a velká gratulace všem. Jen pro představu, téměř všichni zaběhli 21.195 metrů pod 2 hodiny! Což je v rámci takové masové akce, kdy se vám stále někdo plete pod nohy, prostě paráda. No a co my, čtyři celomaratónští mušketýři? Při 25. ročníku Pražského mezinárodního maratonu, při 10. výročí založení KARAT eXtreme Heads jsme dosáhli i historicky nejlepšího výsledku na této trati.

Náš tým skončil na neskutečném 8. místě! Ano, není to tiskařská chyba. My byli fakt osmí! Před námi bylo jen 7 lepších týmů. Měl jsem kdysi sen být do desítky, ale takto blízko bedně?! Snová oslava dekády KARAT eXtreme Heads. Kluci – Mirku, Ondro, Martine, díky, že jsem u toho mohl být s vámi. Díky, Roberte a Dušane. To jste nečekali před deseti lety, co? Škoda, že jste nebyli u toho. Tak třeba za rok vyběhneme do pražských ulic i s vámi… s tebou.

PS: Jestli vás opravdu zajímá, z kolika týmů jsme vlastně byli osmí… tak ano, bylo jich jen 17. Ale historie se neptá. Byli jsme prostě na 8. místě! •

Ing. Libor Šrotíř
člen KARAT Extreme Heads

Zuzana Bernardová
Rodinný pivovar BERNARD„Byl to jedním slovem zážitek a děkuji KARATu, že mě na tuto akci přizval! Mělo to úžasnou atmosféru a moc jsem si to užila. Mějte se krásně a příští rok zas. “

Martin Vašica
GOTTSCHOL ALCUILUX CZ„Většinou po takto náročných závodech říkám NAPOSLED, ale tentokrát je potřeba udělat modifikaci – ROZHODNĚ NE NAPOSLED. Sice mám koleno napuchlé jak balón (hold příště se nebudu dívat běžkyním na prdelky, ale na to, kam šlapu), takže si od běhu musím dát chvilku pohov, ale když se nedá běhat, dá se jezdit na kole… Moraviaman se blíží, doufám, že se potkáme opět v silné sestavě.“

Monika Trierová
Nano Energies Trade„Ráda bych vám poděkovala za nedělní možnost si poprvé v životě zaběhnout 21 km, za mě v perfektním čase, a hlavně za vaši přátelskou společnost, novou zkušenost a zážitek ze závodu. Pro mě velmi náročné, nejen fyzicky, ale hlavně i psychicky doběhnout do cíle s bolavými kotníky a puchýři. Opět jsem posunula své hranice a překonala sama sebe.“