KARAT eXtreme Heads na Pražském maratonu

Jak už název napovídá, jedná se o běžeckou trasu v délce 42,195 km, a aby to bylo zajímavější, v jeho týmové podobě jej běží čtyři závodníci (každý sám za sebe celou porci 42 km) a jejich čas se pak sčítá.

Samozřejmě tato myšlenka nevznikla až v dubnu, ale organizační železo se začalo kout už počátkem roku. Tým KARAT Extreme Heads A (KEH – A) byl složen poměrně rychle a tvořili jej, až na novou členku a jedinou zástupkyni něžného pohlaví Markétu Majkusovou, stálí členové David Fiala, Ondra Kučera a moje maličkost (Tom Lovas).

Tým KEH – B vznikl tak trochu náhodou. Původně jeho členové chtěli běžet obvyklou čtyřčlennou štafetu (3×10 + 1×12 km). Organizátoři si však připravili novinku a štafeta se od letošního roku měla běžet pouze dvoučlenná, takže 2x 21,1 km. Chvíli to vypadalo, že budeme tedy mít dvě štafety ve složení Miroslav Havel a Petr Vokál, Libor Šrotíř a Pavel Dvořák. Ale to by bylo moc jednoduché. Štafety byly bleskově vyprodány, přeci jen půlmaraton je ještě celkem stravitelná porce kilometrů, a tak šla rychle na dračku.

Nezbývalo tedy nic jiného než tuto čtveřici přesvědčit, že to přece už není zas taková hrůza, když si ještě jeden půlmaraton přidají. Zvlášť když už jej většina měla v minulosti za sebou ☺. Naštěstí to naší dvorní organizátorce Janči Blahové Benešové a mně nedalo moc práce, a tak se tým KEH – B rovněž objevil na startovní listině.

Drobná zápletka pak přišla v průběhu března, kdy si Petr zlomil kotník a i přes jeho maximální snahu a vůli kotník vyléčit nebylo možné, aby se mohl postavit na start. Museli jsme tedy rozhodit sítě a pokusit se najít nějakého dalšího maratonce. Což je pár týdnů před startem tak trochu oříšek. Ti, kteří maraton hodlají absolvovat, jsou již sami přihlášení, a ti, co jej v plánu neměli, by museli vynaložit velké úsilí, aby se za pár týdnů připravili. Štěstí nám však přeje a ozývá se mi kamarád Kevin Smith, takže tým B je opět komplet a navíc ještě s mezinárodní účastí.

Moravská osádka v sobotu 6. 5. 2017 ve složení Markéta, Libor, Kevin a já vyráží po obědě směr Praha. Naše největší parkoviště D1 neklade naštěstí žádný odpor a bez problémů dorážíme na Pražské výstaviště, kde se koná předzávodní Expo. Vyzvedáváme zde svá startovní čísla, omrkneme poslední novinky běžeckého světa, někteří rovnou zakupují nové boty, a nasáváme plnými doušky předzávodní atmosféru. Potkáváme pár hvězd českého vytrvaleckého světa, na závěr i našeho nejznámějšího ultramaratonce Daniela Orálka. Jsme tu tedy konečně všichni a PIM může začít ☺.

Ubytováni jsme na, nám všem KARATistům dobře známém, hotelu Na Zámečku. Zde se setkáváme s Ondrou a jeho kamarádem Tomem, který se rovněž chystá v neděli absolvovat svůj první maraton. Dáváme válečnou poradu před nastávajícím dnem D u kulatého stolu, ostatně jako každý rok, a protože někteří s námi jedou poprvé, tak nacházíme spoustu témat k povídání. Vládne dobrá nálada s troškou nervozity, co nám nachystá nadcházející den. Musíme však jít brzo spát, protože únava by se nám mohla stát osudnou.

Druhý den se kolem půl sedmé ráno scházíme u snídaně, každý do sebe zkouší dostat to, co mu dodá během závodu tu správnou porci energii. Nálada je dobrá a vzduchem „lítají“ vtípky. Vyrážíme společně na Václavák, kde se setkáváme s Davidem, Mirkem a Pavlem. Ještě prohodíme pár slov, a protože se blíží devátá hodina, musíme se rychle přemístit do startovního koridoru.

Napětí stoupá, devátá hodina se blíží. Startujeme všichni pohromadě a přejeme si ještě navzájem hodně štěstí a ať se ve zdraví všichni sejdeme v cíli. Počasí vypadá velice dobře, sluníčko je lehce za mraky a teplota může být někde kolem 13 – 14 stupňů. Poslední společné foto a jde se na to.

Je 9.00 hodin a za zvuků Vltavy se vydává masa 10 600 běžců do pohybu. K samotné startovní bráně se dostáváme až po 11 minutách a teprve poté můžeme z chůze konečně přejít do vytouženého běhu. Nervozita je ta tam a už je to na každém z nás, jak se s dnešní tratí popereme.Krátce po startu míjím Ondru a Toma, na dohled vidím Pavla a vzápětí nás všechny předbíhá Markéta, která nasadila svižné tempo. Ale každý si běžíme své, máme všichni před sebou bezmála 4 hodiny a jak je všeobecně známo, maraton se láme až po 35 km.

Kevin s Liborem spolu běží po cca 22. kilometr a pak se rozdělují. Já se do cca 17. kilometru střídám s Pavlem, občas prohodíme také nějaké slovo. Po cestě hraje hudba, která dokáže vyhecovat, podél tratě stojí spousty lidí, kteří fandí, pískají a tleskají bez rozdílu všem. Běží se krásně, teplota je velice příjemná a po závodě se shodujeme, že bylo nejlepší počasí za několik posledních pár let. Před hranicí půlmaratonu předbíhám vodiče s balonky, jenž značí, že běží na výsledný čas 3:45. Běží se luxusně, bez větších známek únavy či nějaké krize. Před obrátkou na 21 km vidím v protisměru Markétu a odhaduji, že může být tak 1,5 – 2 km přede mnou. Po obrátce vyhlížím ostatní, ale v mase lidí v barevných dresech bohužel nikoho nevidím. Raději se tedy soustředím na běh a sleduji situaci před sebou. Pořád se běží lehce. Blíží se nekonečný úsek na Smíchov, kde je na obrátce značka 28 km. Opět potkávám Markétu a zdá se, že jsem její náskok trochu stáhl. Podle hodinek běžím pořád někde kolem 4:50 na kilometr. Protože se mi běží pořád lehce, snažím se toto tempo udržet i nadále.

Za hranicí 33 km se vydáváme podruhé do Holešovic, blíží se magická hranice 35 km a s tím očekávání, jak se tělo s kilometry vyrovná. Většině z nás se však běží skvěle, a nikoho nepotkává nějaká výrazná krize, které se zde obvykle v podobě těžkých nohou, docházející energie anebo křečí dostaví. Pomalu ukusujeme poslední kilometry, přichází nekonečná rovinka od 38. po 41. km, zatáčka do Pařížské a zbývá posledních 700 m. Každý se zde snaží ještě najít poslední zbytky sil a vybičovat se k maximálnímu možnému výkonu. Z prostoru cíle je slyšet skandování a hudba brazilských bubnů, která celou atmosféru stupňuje na maximum. Posledních 200 metrů. Už jen modrý koberec a vychutnat si cílovou rovinku! A je to domáááá! ☺

Konečně se můžeme zastavit, dostáváme cílovou medaili, tělo zaplavuje obrovská dávka endorfinů, která pomáhá zvládnout bolest unavených nohou a dokáže vykouzlit spokojený úsměv na tváři. Jako první z nás dobíhá Markéta v super čase 3:30:31, za necelých 6 minut dobíhám já, za 3:48 Mira Havel a Pavel Dvořák, v čase 3:56 Ondra, za 4:01 Libor a za 4:52 Kevin. Bohužel se nepodařilo dokončit Davidovi, který startoval i přesto, že třetí den zápasil s chřipkou. Ta ho však na 25. kilometru donutila ze závodu odstoupit. Zdraví máme přeci jen jedno a Davidovi patří určitě velký obdiv a díky, že do toho i přesto šel. Jediným hodnoceným týmem je tedy KEH – B, který se umisťuje na krásném 20. místě z 31 dokončivších týmů.

Po závodě se scházíme před zázemím na Václaváku a vydáváme se společně na pozdní oběd do restaurace, kam chodíme již osmým rokem a stala se z toho už taková tradice. Vyprávíme si zážitky ze závodu, hodnotíme, jak se nám vedlo, co se dalo nebo nedalo udělat jinak. Většina se shoduje, že se závod povedl a užili jsme si ho. Postupně se rozcházíme a doufáme, že se co nejdříve na nějaké další akci zase potkáme.