KARAT eXtreme Heads na Beskydské sedmičce

Naše účast na Beskydské sedmičce 2017 ale začala de facto 6. září 2016 a může za ni Albert Vajčner (pozn. syn pracovníka KARAT Software Romana Vajčnera). Narodil se totiž v srpnu a 6. září jeho tatínek Roman zorganizoval malou oslavu jeho narození pro přátele. Na této oslavě, po několika pivech, začal Jirka mluvit o tom, že by rád zkusil Beskydskou sedmičku, že se bavil s kamarádem, který byl loni, a zvládl ji za 22 hodin a že on by ho chtěl překonat, ale nemá parťáka. To mě, jako účastníka prvních tří ročníků, s nejlepším časem někde nad 27 hodin, pochopitelně zaujalo. Takže jsem řekl: „No to je výborný nápad, Jiří. Jdeme!“ Po několika vzájemných ujištěních, že to myslíme vážně, bylo rozhodnuto. O půlnoci na 1. ledna 2017 se nám podařilo zaregistrovat (plno bylo cca do půl hodiny) tým KARAT eXtreme Heads ve složení Robert Blaha a Jiří Zdražil a mohli jsme se pustit do tréninku. Bylo totiž jasné, že za 21 hodin se to bez toho, že bychom alespoň část trati běželi, stihnout nedá.

A to se ukázalo jako problém. Přes všechna předsevzetí a plány se mi nepodařilo natrénovat objem, který jsem si představoval. Pohled na tréninkové statistiky mě s blížícím se startem vlastně poněkud znervózňoval. Pohled do nich totiž ukázal, že jsem za rok 2017 dohromady naběhal cca 93 km a nejdelší souvislá trasa měřila devět a čtvrt kilometru. A moje nervozita se ještě zvýšila poté, co mi Jirka o prázdninách volal, že si byl v Beskydech tu trasu zkusit a že to není sranda. Že po 50. kilometru už šlo jeho tempo dolů a že to bude potřeba doladit. Naštěstí jsem měl schované eso v rukávu – rozhodující pro výkon tohoto typu je hlava. Fyzická kondice je pochopitelně výhodou, ale 90 % úspěchu je odhodlání a psychická odolnost. A v obojím jsem si věřil! Nicméně Jirku jsem raději přesnými informacemi o svém tréninku nezatěžoval a omezil jsem se na konstatování, že se, stejně jako on, těším.

A tak jsme 1. září po obědě vyrazili. Naše odhodlání nijak nezmenšovala předpověď, která slibovala déšť, který ostatně provázel už cestu do Frenštátu. Jako dobré znamení jsme přijali skutečnost, že se nám, místo právě odjíždějícího auta, podařilo zaparkovat přímo před místem registrace. Bohužel se nám úplně nepodařil přesun od auta na nádraží k vlaku, kterým se odjíždělo na start do Třince. Trefili jsme 10 minut absolutně nejsilnějšího deště za celý pátek. Takže ve vlaku jsem sundal boty a z každé ponožky vykroutil deci vody. Ale kdo by se trápil trochou vody, když má podle předpovědi pršet celou noc. V Třinci proběhly poslední úpravy výstroje, krátká startovní ceremonie a ve 22:35 jsme odstartovali do prvního ročníku B7, kdy konečně zapršelo. Hned od startu jsme se drželi plánu a běželi. Když jsme přiběhli pod první kopec, sjezdovku na Javorníku, měl jsem v nohách víc, než jsem uběhl v kuse za celý rok a, pro mě nepochopitelně, i Jirka pořád opakoval, že porušujeme náš plán „nepřepálit to“. První větší zádrhel se objevil na prvním kontrolním bodě v Řece: úzká pěšinka vzhůru po sjezdovce byla silně poddimenzovaná a nebyla schopná pojmout takové množství účastníků. Výstup krok-sun-stůj-krok tak zabral takřka nekonečné množství času a rozhodl o tom, že nebudeme vpuštěni na trasu přes Travný, což znamenalo 40minutovou penalizaci, byť současně zkrácení trasy. Druhý, mnohem větší zádrhel, se objevil na sestupu do druhého kontrolního bodu v Morávce: Jirkova kolena se mu rozhodla dát najevo, že dolů se rozhodně spěchat nebude. Jirka, kterému naštěstí hlava také fungovala na 100 %, ani náznakem nepřipustil, že by to mělo znamenat odstoupení ze závodu. Nicméně už jsme začínali přehodnocovat 21hodinový cíl. Následně jsem si v traverzu kolem Travného vyzkoušel úplně novou zkušenost – mikrospánek za chůze. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že neomdlévám (což mě trochu vyděsilo, ale vzhledem ke kvalitě tréninku to bylo první, co mě napadlo), ale pak jsem se postupně docela prospal. Takže v Krásné už jsem byl docela čilý, vzhledem k ochlazení jsme nasadili dlouhé kalhoty a vyrazili vstříc Lysé hoře. Kolem poledne postupně přestalo pršet a my polykali další kilometry trasy. Na kontrolním bodě v Ostravici si něco nového vyzkoušel i Jirka – na kolena spolkl Ibalgin. A protože to bylo poprvé, účinek byl téměř zázračný a Jirka měl pocit, že teď může všechno. Jeho nadšení mě vystrašilo natolik, že jsem si raději také jeden zobnul, aby mi neuletěl. Když po doznění euforie a účinků doplnil Jirka druhý Ibalgin, účinek už nebyl tak silný, ale pořád to bylo zlepšení.

Na Pustevnách jsme prokázali své odhodlání, nevyměkli jsme, nevyužili jsme možnosti pokračovat po zkrácené trase po hřebeni a vyrazili do údolí na kontrolu na Ráztoce. V sestupu už jsem měl pocit, že už to dojdu a opatrně a omluvně jsem začal Jirkovi sdělovat, že jsem vsadil všechno na hlavu a trénink hodně zanedbal. K mému velkému překvapení Jirka konstatoval, že na tom byl velice podobně a ten výlet do Beskyd byl ojedinělou akcí. A tak jsme sestup absolvovali v družné diskusi a shodě na tom, že pokud má člověk průběžně obstojnou kondici, tak se správnou mírou odhodlání a umíněnosti musí nějakou „Beskydskou“ bez problémů dát.

Závěr trasy už si pak pamatujeme pouze mlhavě. Na Javorníku byla totiž taková mlha, že byl problém sledovat značku a úzkou cestu, která nás měla dovést do cíle. Ale i to jsme do dokázali a v sobotu 23:22 dorazili do cíle. Celkový čas 24:06, s penalizací 24:46, sice nesplnil náš cíl, ale i tak jsme byli, vzhledem k podmínkám, spokojeni. Ostatně i vítězové letošního blátivého ročníku zaostali za loňskými “suchými“ vítězi o hodinu. A my se nevzdali a v dobré náladě dorazili až do cíle. A to je nejdůležitější. Nicméně účast v příštím ročníku jsme nechávali otevřenou.

Dnes, 10. ledna 2018, už ale vím, že na Beskydskou sedmičku 2018 jsme zaregistrováni. A letos určitě natrénujeme a těch 21 hodin pokoříme!!!

Robert Blaha
člen KARAT Extreme Heads