Rozhovor s MUDr. Pavlem Stodůlkou, šéfchirurgem oční kliniky Gemini

MUDr. Pavel Stodůlka,PhD.

Lékař, vysokoškolský pedagog, šéfchirurg sítě očních klinik Gemini, který se narodil se v roce 1965 v Ostravě. Průkopník nových operačních metod: jako první na světě provedl centraci vychýlené lidské čočky, laserovou operaci dalekozrakosti Dodickovou fakolýzou, implantaci fakické čočky a mnohé další Je osobností Zlínského kraje za rok 2005 a nositelem Ceny města Zlína za rok 2007. V roce 2011 obdržel Jeseninovu cenu v anketě Lékař roku, je držitelem medaile senátu a nositelem ocenění podnikatel roku Zlínského kraje 2014.

Sám prý máte problémy s očima?

Mám malou krátkozrakost – asi jednu dioptrii. Proto nosívám už od dob studia medicíny brýle do dálky – lennonky. U lidí, kterým je přes čtyřicet let, má ale tato vada i výhodu, že nepotřebují brýle na čtení. Díky krátkozrakosti je nepoužívám při vyšetřování ani při operacích.

Proč si tuto vadu nenecháte odstranit?

Pokud bych si obě oči nechal operovat do dálky, tak bych zase potřeboval brýle do blízka. A to mě neláká, protože já pořád i ta nejtenčí šitíčka, už téměř neviditelná, vidím bez brýlí.

Takže laserová operace očí u padesátiletého člověka už znamená vyměnit jedny brýle za jiné?

Někdy to tak je. Dá se tomu ale vyhnout buď tím, že se laserem zaostří oči tak, aby pokryly co největší hloubku ostrosti, nebo stále častěji implantujeme do očí speciální multifokální čočky. Ty mají více ohnisek, což umožňuje jejich nositelům vidět ostře na různé vzdálenosti. Což platí hlavně pro lidi, kteří používají brýle do dálky i do blízka. Takový člověk po implantaci multifokální čočky, klidně i v sedmdesáti letech, brýle nepotřebuje.

Jací pacienti vaši kliniku navštěvují nejčastěji?

Ošetřujeme pacienty všech věkových kategorií, od studentů až po důchodce, výjimečněji i děti. Lidé mladší a středního věku chodí hlavně na laserové operace, aby nemuseli nosit brýle do dálky. Ti starší, aby nemuseli používat více brýlí na různé vzdálenosti, zase podstupují operaci s implantací multifokálních čoček, typicky při operaci šedého zákalu, který je velmi častou nemocí.

Je šedý zákal nejčastější oční operací, kterou děláte?

Ano, je to vůbec nejčastější operace současné medicíny. Navíc velmi úspěšná a efektivní. Dříve lidé kvůli šedému zákalu i oslepli, což se bohužel stává dodnes v méně vyspělých částech světa. Později se šedý zákal operoval tak, že se zkalená čočka vyjmula z oka a to se nechalo bez ní. Ti lidé pak nosili velmi silné brýle.

Jak se provádí dnes?

Je to úplně jiné – efektivní, rychlé, bezpečné. Při operaci se používá femtosekundový laser nebo ultrazvuk. Mimochodem operaci šedého zákalu laserem Victus jsme provedli jako první na světě a stále držíme prvenství v počtu těchto operací. Operace se provádí přes miniaturní řez na rohovce o velikosti menší než 2 milimetry. Tím řezem odstraníte starou čočku a zároveň zavedete novou umělou čočku, která má asi 12 milimetrů. Svine se do trubičky a vsune tím malinkým otvorem do oka. A protože má tvarovou paměť, je z akrylátu, v oku se znovu rozvine. A ono zase vidí.

O takových operacích se vám asi ani nesnilo, když jste s oftalmologií začínal. Co bylo vlastně tím impulsem, že jste se rozhodl právě pro tento obor?

Pocházím z rodiny, která byla veskrze nelékařská. Mé rozhodnutí studovat medicínu vyvolalo překvapení, protože mě vnímali spíše jako technicky zaměřeného člověka. Když jsem se na konci gymnázia rozhodoval, co budu dělat, tak jsem si nebyl moc jistý. Řekl jsem si tedy, že studiem medicíny získám dalších šest let a pak si vyberu některou z jejích mnoha specializací. Potom jsem objevil oční obor, který spojuje techniku s medicínou, a ihned se do něj zamiloval. Je to obor, který je účinný a efektivní. Pacient vždycky sám uvidí, jestli jsme mu udělali zákrok dobře.

Na jaké úrovni byla oční medicína, když jste studoval a začínal praxi?

Ten pokrok je nepředstavitelný. V době, kdy jsem byl medik a chodil se dívat na oční zákroky, byl laser naprostou výjimkou. Lékaři pracovali s nožíky, které nebyly jednorázové. Přebrušovali a sterilizovali je po každé operaci. Dnes pracujeme s jednorázovými mikronoži, kterými vpíchnete do oka, vznikne přesný řez o velikosti desetin milimetru. A ten nožík se pak vyhodí.

A co moderní technika?

Když jsme v devadesátých letech začínali ve Zlíně s operacemi laserem, tehdy jako první v Československu, tak u nás pacienti stáli frontu. Připadalo jim to jako zázrak, že za pár minut můžeme odstranit tři pět osm dioptrií a „zůstane“ jim jenom půl nebo jedna dioptrie. Od té doby laserová chirurgie zase ušla obrovský kus cesty. Před nějakou dobou jsme například operovali šéfa ochranky exprezidenta Klause, který měl na jednom oku necelé půl dioptrie. Lasery dnes dokáží i tak malou vadu přesně a bezpečně odstranit.

Je nějaký jiný medicínský obor, který technika tak změnila?

Oftalmologie patří k oborům, které technika změnila k nepoznání. Ale výrazně posunula například i diagnostické obory. Dnes si lehnete pod CT přístroj a doktoři zjistí, aniž by vás museli rozkrájet, jestli nemáte v těle něco špatného. Prohlédnou si to zespodu i shora a pošlou to kolegům do Ameriky na konzultaci.

Ale zase je to pro vás jako lékaře náročnější v tom, že musíte sledovat, co se ve vašem oboru ve světě děje, stále se vzdělávat či investovat do nových přístrojů…

Samozřejmě že si musíte neustále doplňovat znalosti. Protože nové přístroje vytvářejí nové otázky. Je také docela náročné, obzvlášť v našich podmínkách, abychom si vytvořili ekonomické zázemí a mohli mít nejmodernější přístroje. Naštěstí se to daří. Bylo by velmi smutné, kdyby se pokrok děl všude kolem nás a my se mohli jenom dívat. Naopak jsem velmi hrdý na to, že se dnes sjíždějí oční chirurgové z celého světa k nám na kliniku do Zlína, aby se učili s tou nejmodernější technikou pracovat.

Díky moderní technice a vašim schopnostem se podařilo vrátit zrak panu Pavelovi, který přes půl století neviděl. Můžete to trochu přiblížit?

Lékaři se mu pokoušeli opakovaně neúspěšně transplantovat rohovku, která byla zdeformovaná a neprůhledná. My jsme zkusili umělou rohovku. Nejprve jsme mu operovali jedno oko, ale byl to velmi komplikovaný zákrok a z důvodu špatné sítnice se vidění nezlepšilo. Pak jsme udělali operaci i na druhém oku, které bylo poškozeno úrazem ještě více. A tam se to povedlo – novou rohovku jsme vsadili do oka a pan Pavela začal vidět. Zrak se mu ale vracel postupně a velmi pomalu. Problém byl v tom, že mozek lidí, kteří jsou slepí více než dvacet let, „zapomene“ vidět – software se vypne a mozek není schopen zpracovat obraz z oka.

Co bylo dál?

On to nevzdal a učil se vidět od začátku. Chtělo by se říci jako malé dítě. Nejdříve viděl jen billboardy u cesty, potom první auta, pak začal rozeznávat barvy. Nejdříve žlutou a červenou, později modrou a zelenou a úplně naposledy černou. Následovaly předměty.

Co pro vás takový příběh znamená? Laik může říci jen – zázrak.

Je to něco úžasného. Navíc jsme zjistili, že slepota pana Pavely byla asi vůbec nejdelší na světě, kterou se kdy podařilo odstranit. Našli jsme případy slepoty dvacet let, čtyřicet let. Ale nikoho, kdo byl slepý 53 let. O to je ale „návrat“ k vidění těžší, jak už jsem naznačil. Paní, které jsme vrátili zrak po 16 letech, se vidění vrátilo během pár dnů. Ona si dnes čte bez brýlí a sama chodí po Vsetíně, kde bydlí. U ní mozek totiž „nezapomněl“ vidět.

Takže při vidění nejde jen o oko, ale o propojení více orgánů?

Kamera – oko – potřebuje software – mozek. Ten je složitější, než si možná uvědomujeme. Bereme jako samozřejmost, že oko vidí. Ale když se zamyslíme, tak vjemy, které zpracovává mozek, jsou velmi složité a obtížné. Před časem jsem sledoval svoji ženu, jak jde přede mnou v sukni. Bylo šero. A já jsem si uvědomil, že vidím jen jakési neurčité čáry. Že mozek si je dopočítává a dělá z nich pohybující se nohy. Kdyby mi někdo ukázal tento obraz bez zkušeností a vytržený ze souvislosti, tak bych nevěděl, co se to vlastně hýbe.

Takže proto jste říkal, že se pan Pavela učil vidět?

Mozek stojí na zkušenostech, které postupem času zdokonaluje. Pan Pavela, když už dobře viděl, tak měl problém zkoordinovat pohyb ruky s pohledem a uchopit skleničku. A když se mu to podařilo, tak skleničku rozbil, jak ji dával zpátky.

Mozek nám vidění, a tedy svět, koloruje?

Určitě. Realita, kterou vidíme, je do jisté míry subjektivní. Nechci říci virtuální. Uvedu příklad. Všichni lidé mají v očích zrakový nerv, v každém oku jeden. A v místě, kde ten nerv vstupuje na sítnici, nejsou žádné tyčinky a čípky, tedy světločivné elementy. Z toho vyplývá, že všichni máme v zorném poli před každým okem flek, který odpovídá zrakovému nervu. Vidíte ho?

Nevidím.

No vidíte. Mozek si totiž řekne, že nebude takový blbec, aby nosil před sebou celý život dva fleky a dopočítá si je okolím. Když vás ale posadím za speciální přístroj, který se jmenuje perimetr, tak vám krásně zmapujeme ten flek, který nevidíte. Jmenuje se slepá skvrna.

Má nějakou barvu?

Je tam černo. To uvádím na dokreslení toho, že mozek dělá něco, co si ne vždy uvědomujeme.

Jak to na vás působí po lidské stránce?

Čím víc o těle vím, tím víc obdivuji tu konstrukci a princip, který ho stvořil. Muselo to být něco dokonalého. Fascinuje mě to. Vnímám člověka trochu jako počítač, který je taky dokonalý, ale je za ním nějaká myšlenka. Ten počítač má hardware a software. Podobně jako člověk.

Můžete to trochu rozvést?

Těžko uvěřit, že vše vzniklo náhodným pohybem molekul. Jako v té historce o budíku. Říká se v ní, že když dáte jeho součástky do sáčku a budete jím dlouho třepat, tak se vám jednou budík složí. Oba se ale asi shodneme v tom, že moc budíků bychom tak nevyrobili.

Dokázali jste vrátit člověku zrak. Může jít tento obor ještě někam výš? Není už u stropu svých možností?

Zdaleka nejsme u stropu možností. Stále je spousta těžce zrakově postižených a slepých lidí, kterým nedokáže pomoci ani moderní oční medicína. Pořád také existují velké části zeměkoule a milionové populace lidí, pro něž medicínská technika není dostupná. Lidé ve třetím světě jsou tak běžně slepí kvůli šedému zákalu, který my dokážeme operovat během několika minut.

A co se týká techniky?

Už teď používáme ty nejrychlejší lasery na světě s možností sledování a predikce pohybu oka pro maximální možnost přesnost a šetrnost zákroku. V blízké budoucnosti budeme mít určitě ještě lepší vybavení. Také si myslím, že velký pokrok se odehraje v genetické léčbě. Pak třeba člověk, který by měl kvůli vrozené vadě oslepnout, neoslepne.

Můžete to upřesnit?

U někoho lékaři diagnostikují odchylku v genetickém fondu, což je vlastně jakási naprogramovaná nemoc. Může to být třeba dědičné postižení sítnice. Struktura genů je v takovém případě pozměněná a projevuje se to v buňkách sítnice, která pak nemůže normálně fungovat. Brzy snad bude možné do těch buněk zavést gen, který je správný. Tedy změnit tu chybnou informaci, a tím i průběh nemoci.

Takže zase pokrok. Nevytváří ale dnešní doba tím, že hodně lidí pracuje s počítači a ve stresu, mnoho vašich pacientů?

Určitě. Lidé dnes komunikují více s počítačem než mezi sebou. Současně musí čelit obrovskému tlaku. Ztrácejí tak přirozený rytmus života. A to se projevuje i na očích.

Jak regenerujete vy?

Když mám chvilku, tak sportem. Skoro denně plavu. S rodinou hlavně lyžujeme a jezdíme na snowboardu. Se synem se snažíme jezdit po vlnách na surfu. Jezdíme i na kolečkových bruslích, na kole, chodíme běhat. Máme také psa, který nás nutí k pohybu. Bez sportu bych nemohl svoji práci dělat v takovém tempu.

Je nějaký sport, cvičení či pohyb vhodný pro to, aby si člověk zachoval dobrý zrak?

Existují cviky, takzvaná oční gymnastika, což obnáší koulení očima na všechny strany. Myslím si ale, že oko, jakkoliv je vydělené z organismu, je také pořád jeho součástí. Člověk by měl proto zdravě jíst, hodně spát. Někdo může mít ze špatné životosprávy či stresu žaludeční vředy, jiný má zase genetické dispozice ke zhoršení zraku. Například přetíženým manažerům vzniká otok sítnice v centru oka a začnou hůře vidět. To je odezva organismu, který už nedokáže stres tolerovat.

Říká se, že oči jsou nejcitlivější orgán…

Ano, oční rohovka je nejcitlivější místo na lidském těle. Je tam největší hustota senzitivních nervových zakončení. A také se říká, že je oko okno do duše. Proto se snažím dívat lidem do očí. Samozřejmě že na očích druhých lidí často vnímám i něco odborného. Když ale někoho potkám, tak se mu dívám do očí ne jako pacientovi, ale jako člověku.

Autor: Milan Libiger, MF DNES